Cesta do Ameriky -3.část- Octoberfest aneb stále mě něco překvapuje

Třetí pokračování ve znamení party v USA aneb stále vás tam něco překvapí. Co je Octoberfest?Je to označení pro mnichovský pivní festival, který trvá déle než čtrnáct dní a kde můžete ochutnat piva, o kterých jste nikdy neslyšeli

   Jednou po práci jsme se s holkami shodly, že nejen prací je člověk živ a že bychom se měly v té cizí zemi i bavit. Když jsme byly v práci, zastavil se tam poslíček s nějakou dodávkou pro restauraci a dali jsme se do řeči. Řekl nám, že nás večer s kamarádem vyzvednou a vezmou nás do baru.

   Vždycky mi blesklo hlavou, že jsme tři samotné mladé holky ve velkém světě a kdyby se nám něco stalo, tak nás už nikdy nikdo nemusí najít, ale...pod vlivem Verči ze Slovenska, ostřílené cestovatelky a idealistky jsme se nechaly zviklat skoro do všeho.

   Kluci nás večer vyzvedli opravdu jak slibovali a první, čemu se divili bylo, kde to sakra bydlíme (wtf, where u live?). Řekli jsme, že je to tam oukej a máme v domě už i kámoše. Nevěřícně kroutili hlavou a neustále opakovali, že tohle není pro nás bezpečná čtvrť. Vykulili oči, když jsme řekli, že před našima očima někoho postřelili před domem. Definitely byste se měli odstěhovat. "Jakou máte zbraň?" a to jsme vykulily oči zase my. "Zbraň?" "No, gun, zbraň." Posunkem jsem udělala pif pif a nazdvihla obočí. "Yes, pif pif." Míša se rozesmála. "Máme pepřový sprej." Vykulili oči znovu." A dál?" "Dál nic, pepřový sprej." "Každý by měl mít zbraň, na ochranu." "Necítíme se v nebezpečí, u nás taky nikdo nemá zbraň." "Vážně? To je divné, taky má každý zbraň aspoň nůž."Dál jsme se bavili a hráli šipky, vypili pár drinků a dál jsme se dozvídali věci, které bychom čekali tak v akčních filmech. "Kolikrát jste seděli?" "Seděli?" Koukli jsme se zmateně po sobě a říkaly si v duchu, zda se opravdu ptají na to, co myslíme nebo zda je naše angličtina tak chabá. "Jak seděli?", zeptala jsem se naivně." No ve vězení." "Nikdy?"" Jakto?" zeptal se Brian, se tuším jmenoval. "Já jsem seděl třikrát. Dvakrát za rychlost a jednou za rvačku v baru, ale to bylo jen dva měsíce než byl soud. Nic velkého." "Aha, upustila jsem jen stále v šoku z toho, že na místní poměry jsme jak jeptišky. Žádné trestní stíhání, žádné potraty, žádný kriminál.  

    " A jak je to u vás s chlapama?"zeptal se Brian. Přemýšlela jsem v duchu, na co se ptají. Zda jako máme partnery? "No normálně, občas s někým chodíme."

   " A sex?" Nechápala jsem směr dotazu.

   "Někde jsme četli, že Evropané nebývají často obřezaní," řekl Nick, ten druhý. Aha.

   "Co?"no slyšelas.

   "Je to pravda?"  

   "No, nebývá to standardem."

   "Ježíši, to je odporné, nehygienického, vy jste divní."

   Dostaly jsme záchvat smíchu.  Nechápali, čemu se smějeme. Ovšem nejvíc to zazdili, když se zeptali, zda máme doma barevnou televizi a Nick řekl, že zná Českou republiku, protože tam byl ve válce. Chvíli jsem s otevřenou pusou nechápavě koukala, abych po vysvětlování pochopila, že myslí Afghánistán. No, trošku vedle že. Začalo nás bavit se bavit. Kulturní i vědomostní rozdíly jsme neřešili

 Verča našla v jednom letáku, že se následující den koná Octoberfest. Vyrazily jsme ale pozdě až po práci kolem sedmé hodiny večerní. Jeli jsme metrem a nepodívaly se, kdy nám jede poslední spoj.  Když jsme dorazily na místo, festival byl v plném proudu, všude teklo pivo a zpívalo se. Procházely jsme mezi stánky s pivem v plastovém kelímku v ruce, když tu jsme uslyšely dechovku Červenou růži v češtině. Úplně jsme zmrzly a čučely jak puk. Čtrnáct hodin letu od domu a já slyším Červenou růži, která hrávala dědovi ze starého rádia na chalupě v relaci Písničky pro radost? Vážně jsme se tomu smály. Následovala červená modrá fiala. Na ex jsme vyplily pivo a pokračovaly dál.

   Došly jsme k rádoby orloji, ve kterém hráli lidi v bavorských krojích, zpívali Fritz aus Tirol a v ruce šermovali plyšovými půllitry. Můžu vám říct, že jsme nechápaly, jak se může tohle dít a tady. 

   Fesťák skončil a my se draly k východu. Pozdě jsme zjistily, že až do šesti do rána nic zpět nejede. Seděly jsme na patníku na ulici a přemýšlely, zda se nám chce dát docela tučný obnos za taxík dvacet kilometrů zpět do Clevelandu. Verča posilněná dvěma nebo třema pivy rozhodla, že než bychom vyhodily takových peněz za taxíka, tak zkusíme stopovat. Kategoricky jsem odmítla s tím, že je to sakra nebezpečné. Začaly jsme se handrkovat a dohodly jsme se, že nám dám pět minut stopování a když nikdo nezastaví, tak vezmeme taxíka.

   Verča nás dovedla k nájezdu na dálnici a vesele zvedla ruku. Ve mě by se krve nedořezal a ruku jsem strčila za záda. Představila jsem si všechny ty unesené, zavražděné, nikdy nalezené mladé studentky, děti atd. co vždy ukazují v tv jako odstrašující příběhy a modlila jsem se, aby nikdo nezastavil. Projela tři auta.Všechny přibrzdily, aby se podívaly na ty dvě bláznivou u krajnice. Uff, odjeli. Poslední SUV přibrzdilo, Verča nadšeně nadskočila a rozběhla se k auta. Já stála a modlila se, aby se rozjeli. Smůla.

   Za volantem seděli dva kluci přibližně našeho věku a vyděšeně na nás pleštili oči a jen pootevřeným okýnkem na nás mluvili. "Co tady děláte?" Verča: "No, stopujeme," řekla vesele. "To nevíte, že hitchkiking je zakázaný? Je to nebezpečné." Jasně, že jsme to věděly.

   Každopádně přes počáteční strach nás vzaly do auta, já měla křeč a odmítala jsem nastoupit, Verča mě uklidňovala, že vypadají neškodně a já jen přemýšlela, jak vyrazíme okénko z třídveřového SUV v případě nouze. Naštěstí jsme v tom autě byli vyděšení všichni. Taylor nadával Michaelovi, proč nás vzali, že by mohli mít problém s policií a že jim něco můžeme udělat a nedůvěřivě si nás měřili ve zpětném zrcátku pohledem. Tak ok, oni se nás taky bojí, tak to by snad nemusel být takový průšvih.

    Po chvíli ze mě opadla nervozita a souhlasila jsem, že skočíme ještě na drink, že noc je mladá. Verča nechápala, kde se stala ta změna v mém chování, ale nadšeně souhlasila. Dorazili jsme do nějakého Marsbaru a tam jsme dali drink.

   Řeknu vám, celou dobu jsem přemýšlela, kde se schovávají ti krásní lidé z amerických filmů a reklam z pravidelnými obličeji a nádhernými těly, protože když jsem jezdila mhd do práce a chodila po amerických ulicích, nikdy jsem nikoho kdo vypadal alespoň vzdáleně, nepotkala. Až v Marsbaru.

   Ke stolu si k nám přisedli reklamy na svaly a suplementy výživy v podobě záchranářů, hasičů a krasavců z plakátů. Bylo těžké nesedět a neslintat, ale tak za ten stres to stálo. "Hi, Im Mike Novak," bylo takové typické. Samej Novák, ale s Čechem už dávno neměli nic společného, jen nějaký pra pra předek, ale byli hrdí na svůj původ. Večer se vyvedl nakonec skvěle, nad očekávání.

   Další zážitky, některé pozitivní, některé negativní, měla jsem černé vlasy, takže jsem byla automaticky z Ruska :-( ale do toho samozřejmě Česká Republika leží někde v Austrálii nebo Afghánistánu. Znalost geografie a historie mezi jejich silné stránky rozhodně nepatří, ale za to jsou friendly, bezprostřední, vůbec se nestydí, že nemají přehled a jsou ready to help.  Každá země má něco do sebe, že? Chcete další díl pokračování? :-)