Je normální ztrácet přátele během života nebo si to děláme sami?

Tento článek není výjimečně o mé práci a s ní spojenými vtipnými příběhy, ale je o aktuálním tématu všude kolem mě. Taky jste měli přítele, který vám byl hodně blízký a najednou zmizel z vašeho života? Já ano a ptám se, proč...

Stále jsem možná i ve věku matek a realistek naivka, která si myslí, že kvalitní a pevné vztahy, jedno jestli partnerské nebo přátelské, mají smysl a trvanlivost delší než záruční lhůta jogurtu.

Mám pár přátel, které znám od útlých dětských let, jednoho kamaráda mám od jeho devíti let a mě bylo tenkrát třináct. Ačkoliv nás dělí 250 km po D1, naše životy prošly mnohými eskapádami, rozchody, rozvody i nedorozuměními a hádkami, stále jsme tu pro sebe, jsme v kontaktu a máme se rádi. Jsme spolu v kontaktu minimálně jednou za deset dní a já znám celou jeho rodinu, přítelkyni i přátele. Říkáte si, že to je přece normální, že, že mám přátele a vy je taky máte.

Jenže stalo se vám někdy, že jste o přítele přišli, aniž jste si cokoliv udělali? Bez hádky, bez rozdílných názorů, bez 200 kilometrové vzdálenosti? Prostě se najednou přestal ozývat, oháněl nebo oháněla se tím, že nemá čas, spoustu práce a najednou jste zjistili, že jste to vy, kdo volá, píše a odezva je vlažná?

Znamená to, že se máme vzájemně dost a každé přátelství má expirační lhůtu?

Nebo jsme přátelé pouze tehdy, když si máme co dát? Když spolu můžeme kalit, jezdit na vodu, na hory nebo si vzájemně hlídat děti? A když se nám změní partner nebo rodinná situace, tak se naše cesty rozejdou i bez hádek, prostě tak?

Nějak se s tím nemohu smířit, že to tak někdo má a bolí mě ztrácet přátele. Sakra vždyt přátelství přece není jen o tom, být ve sr.....ách a potřebovat se někomu vykecat a když jsem štastný, tak jednoduše přítele nepotřebovat, nebo jsem to špatně pochopila?

Argument, že nemám čas, bytostně nesnáším. Taky mám práci, taky mám dítě, dvě kočky, psa a dům. Vím, jaké to je dělat pozdě do noci, vím, jaké to je, být vyčerpaná a usnout na klávesnici a vím, jak se mi někdy nechce nikoho ani vidět. Tohle období ale přejde...a chybí mi řešení zdánlivě banálních problémů svých přátel, partnerské krize scénářů jako ze Sexu ve městě i pohodové víkendy s motorkáři.

Pokud máte blízkého přítele, člověka, na kterého se těšíte, voláte mu, když máte radost nebo jste si vzájemně oporou, ozvěte se mu.V dnešní době tarifů za pár peněz, součástí kterých je stovky volných minut a sms zdarma, to není o penězích a ani o čase, sms zabere 2 minuty. To nemáte 2 minuty abyste se napili, snědli oběd nebo si pohráli s dítětem? Jistě, že máte....

Vzpomínám si na jeden citát: Neměň  nové přátelé za staré. Já říkám, co je staré, je někdy nemoderní, zastaralé, ale má své kouzlo a v dnešní době přece vintage letí. 

Strašně ráda budu s přáteli sdílet jejich osudy, pády i radosti,gratulovat jim k narození bejbátka či k svatbě. Jen bych chtěla být i po deseti letech součástí alespon malinkou jejich života, byt by to znamenalo jednu smsku měsíčně nebo jeden hovor s plkání o ničem.

Třeba to cítíte stejně a třeba vám to nic neříká, ale já si svůj šálek kafe u článku vypila...snad i vaše bude dobré