Realitní příběh o holé zadnici

Rozhodla jsem se s vámi podělit o pár vtipných realitních situací, kterými se bavím každý den. První příběh je o prohlídce na rozestavěné stavbě, kam mi dorazila vtipná dvojce

Začali jsme nabízet nový developerský projekt ve výstavbě na Praze 10. Když řeknu ve výstavbě, měla bych to osvětlit. Jednalo se o půdní nástavbu na původním cihlovém domě. V okamžiku, kdy jsme začínali prodávat, na budoucí půdě nebyly vylité podlahy, tudíž se chodilo pouze po vlnitém plechu, zábradlí nikde a na půdu se lezlo po kovovém žebříku, který pamatoval 2. světovou válku.

Netrpím běžně strachem z výšek, ale když jsem se podívala těch šest pater pode mě dolů, zábradlí nikde, a musela jsem šoupat nohama krok za krokem, litovala jsem, že jsme nemohli začít prodávat později. Opravdu to byl nepříjemní pocit, když jsem cítila každým krokem se houpat „podlahu“.

Jedna z prvních prohlídek, která se na projektu konala, byla s mladou slečnou a jejím přítelem. Po telefonu jsem je informovala, že je půda ve výstavbě a tudíž se nahoru leze po žebříku. Nicméně slečna nedbala moje upozornění a na prohlídku dorazila v krátké kožené minisukni nad kolena do áčka a kozačkách na podpatku. Přes moje protesty, že je to nahoru v těchto botech nebezpečné, se začala hrnout na žebřík a podávat mi kabelku o velikosti lodního kufru.

„Miláčku, kdybych padala, tak mě chytej“, usmála se rozkošně blonďatá krasavice, která byla dvakrát tolik silná jak její partner, který připomínal plápolající list ve větru. Představa, jak se plnoštíhlá dáma sype ze žebříku dolů na partnera, který se jí snaží chytit, mě děsila i bavila zároveň.

Dostala jsem tu čest, jít na žebřík po blondýnce. Což jsem neměla dělat. Asi náročností sklonu žebříku nebo zafoukáním větru se jí sukně zvedla a já uviděla černé podvazky a holou zadnici.

Partner slečny se na mě omluvně podíval a já jsem polkla to, co jsem chtěla říct.

A to jsem se ještě dozvěděla, že slečna kromě titulování partnera jménem a miláčkem mu říká i Čičinko. 

Po plechu se Čičinka s Blondýnkou pohybovali hbitě, problém nastal při lezení ze žebříku.

„Čičinko, já se bojím, že spadnu. Asi mě budeš muset snést dolů.“

Čičinka s vytřeštěnýma očima žvýkal Orbitku a snažil se vymyslet, jak dostat svoji drahou dolů. Tentokrát jsem šla po žebříku dolů první. Závěr byl takový, že Blondýnka chytla hysterický záchvat, že dolů nesleze, že se strašně bojí a Čičinka si ji naložil na záda a musel ji snést dolů. Celá tahle akce střemhlav dolů trvala minimálně deset minut a já se dodnes divím, že to neskončilo zlomenou nohou nebo zavolanou sanitkou.

Nebyla to na tomhle projektu ani první, ani poslední prohlídka na vysokých podpatcích, ale Čičinka střemhlav dolů to byla první a poslední.