Cesta do Ameriky část 2. - Cleveland, Ohio

Pokračujeme v krasojízdě, píše se rok 2009...odjela jsem do USA pracovat přes StudentAgency...změna v životě, změna místa, touha zažít dobrodružství, touha si dokázat, že na to mám...

   Cesta autobusem byla dlouhá, ale těšily jsme se, co nám přinese nového změna místa. Cleveland ve státě Ohio není žádné malé město, nic moc hezkého v něm nenajdete, ale má svůj "lejk i lesk" a vlastně je tak velké akorát.

   Nenechte se mýlit, neměly jsme dopředu sehnanou práci ani ubytování. Verča, moje slovenská kamarádka, měla udělaný profil na serveru couchsurfing, protože byla světem protřelá a zkušená a my dvě plašanky s Míšou jsme se bály vlastního stínu :-D Verča dala vyhledat přespání přes couchsurfing v Clevelandu a po chvíli nadšeně zapištěna, že nějaká Slovenka z Blavy je aktuálně u přítele Amíka v Clevelandu a to je osud. A byl. Táňa s Aaronem nás u sebe skutečně nechali přespat, vyklubala se z nich velmi milá a příjmená slovensko-americká dvojice, která kroutila hlavami nad naším dobrodružstvím.

   Krom toho, že nám ukázali krásy Clevelandu, no moc tam toho k vidění není, tak nám pomohli přes jeden americký server najít bydlení. Aaron nebyl nadšený, říkal, že ta čtvrť není dobrá, že je to tam divoké, ale my jsme si moc vybírat nemohly. Tři holky bez práce, finanční zásoby se tenčily, takže jsme vzaly byt v malém činžáku na předměstí, kde jsme široko daleko svítily bělobou pouze my.

   Hned první den jsme potkali souseda na chodbě, který se nám vysmál, pro zamykáme, že to jsme tady jediný a hned nás pozval k sobě domů na seznamovací večírek. Kromě toho, že Mike a Debra byli velmi hlučný páreček, byla s nimi sranda, ačkoliv do práce se jim moc nechtělo :-D.

   Hned další den jsme začaly shánět práci. Není to tak easy jak by se mohlo zdát, nebo alespoň tehdy nebylo. Nejdřív jsme si musely vyběhat social security number na úřadech, simulující číslo sociálního pojištění, bez toho nemůžete ani vorla. Náš úřad práce je proti tomu Matějská pouť. Čekání nám přišlo nekonečné, velebily jsme ČR. Jakmile jsme se dočkaly a  bylo nám přiděleno, začaly jsme ručně vyplňovat tzv. Application, což je podobné životopisu a roznášet po všech restauracích a barech, které nás napadly. Kdybychom měly víza na rok, tak by nebyl problém, ale ve většině prací nás odmítaly s tím, že jsme tam na krátkou dobu. Nakonec hurá zakotvily jsme v gastronomii a ne ledajaké.

   Kousek od baseballového stadionu Browns, baseballového klubu, který snad nikdy nic nevyhrál. Nicméně Amíci jsou proti nám Čechům fandové i když jejich team prohrává stále. Jakmile bylo po zápase nebo před zápasem, měly jsme co dělat, abychom se neuběhaly. Akce chicken Wings za 2USD byla taky pekelná. Takže já si dám 5-6 druhů různých křidýlek. A vy si to máte všechno pamatovat.

   Začínaly jsme jako busser. Cože? Busser? Nemá to nic společného s autobusem ani jeho řidičem. Busser je pozice uklízeče stolů poté, co zákazníci z restaurace nebo bistra odejdou. Zpravidla busseři moc nemluví a jen makají. Sbírají špinavé nádobí, nosí ho do myčky, kde čekají další nebožáci, co strkají vše do obřích myček a potom ještě busseři myjí stoly. Bez nich žádná větší restaurace není.

   Po tom, co jsme se zaučily jako busserky :-) jsme přešly na pozici food runner. Doslova běhač s jídlem.Čekáte v kuchyní s obřím tácem, na který se u nás vešlo 10-12 jídel a pak s tácem běžíte ke stolu a rozdáváte hostům. Vtip je v tom, že to musíte přinést vcelku, nehodit nikomu nic na hlavu a ještě přesně poznat, co nesete a komu to máte dát. To, co nesete se snad největší problém.

   Amíci mají takový zvyk si neobjednat snad skoro nic tak, jak je to v jídelním lístku.

"Chtěl bych mushroom Angus Burger, ale bez mushrooms a ne s chedarem, ale s provolone sýrem a ne kečup, ale tahle oranžová omáčka."

Poté to samozřejmě naprosto postrádá smysl objednávky, protože vlastně totálně překopou celé jídlo. Ale tam vážně funguje: "Náš zákazník, náš pán. I kdyby nám s..l na hlavu." A to u nás bohužel neznáme.  

   Takže kromě toho, že jste food runner, jen běhač s jídlem, takový poskok, musíte se zároveň naučit komplet jídelní lístek nazpaměť a vědět, co je bezlepkové, jaký Burger či pizza s čím je a kde to v systému najít a změnit. Poté jsme dostaly písemné testy, aby si opravdu byli jisti, že zvládáme jídelníček a nikdo nás nenachytá. Dokážete si to představit u nás? Že by každý zaměstnanec restaurace musel projít takovým kolečkem?Já teda ne, ale měl by. Úroveň gastronomie by pak byla na jiném levelu.
Hurá stal se ze mě servant. Ne sluha, ale v jejich terminologii to samé jako waiter. Ne, na nic nečekám, jen jsem číšník, ja teda spíš byla číšnice. Rozdíl Čechy versus USA v této práci?

Za mě jednoznačně noční můra se jmenovala refill.Co to je? REFILL je ekvivalent bezedného kelímku z KFC s tím rozdílem, že si nikdo netankuje sám, ale vy jak trubci běháte jak dostihový chrt pokaždé, když někdo békne refill. Poslušně sebere vypitou skleničku a bežíte k postmixu doplnit novou dávku té bžundy.

   Do toho samozřejmě běháte objednávat nesmysle překombinované objednávky, se kterými by vás u nás v restauraci poslal každý číšník do prodloužených nohou a pak letíte do kuchyně nachystat food runnerovi na tác jídlo, pokud tam zrovna v práci teď den nějaký ten nebožák je. Jinak to nosíte sami.

   Vždycky když jsem u nás v nějaké restauraci a mají tam dvacet lidí a ve třech lidech nestíhají, vzpomenu si na nával před reštykou po každém a před každým zápasem, kdy kapacita byla 200 lidí na restauraci a čekaly se fronty a nejradši bych je u náš vyřvala.

   Přes počáteční schízu z toho, že všechno zapomenu, donesu někomu něco jiného, případně mu něco vyklopím na hlavu jsem se prokousala docela k vyrovnané servírce s lehkým tikem v oku pokaždé když jsem slyšela slovo refill.

   Zakončím svoje dnešní vyprávění zážitkem s policií, který nebyl úplně nejlepší. Takhle si večer vaříme večeři v našem bytě a holky zrovna kouřej cigarety z okna, když najednou slyším divný zvuk.

" A do prdele", ujede Míše.

"Před barákem nám teď někoho zastřelili."

Já: "CO? Okamžitě zavřete okna a zhasnout!"

   Asi to nebyla nejbystřejší reakce, ale tři vystrašené bílé holky v divoké čtvrti samy o sobě budily rozruch a nechtěla jsem, abysme se dostaly do maléru. Během dvou minut přijela záchranka, nějaká uřvaná osoba z našeho domu s turbanem na hlavě vylítla ven a začala bědovat. Následně během dalších dvou minut přijela policejní auta. Seděly jsme po tmě ani nedutaly. Netrvalo to dlouho a někdo zabušil na dveře.

   "Police, open the door!" A je to tady. Tak jsme otevřely, já řekla že nic neviděla, neboť jsem akorát rvala kuře do trouby v kuchyni a holky se tvářily, že nerozuměj :-D asi to pány policisty neuspokojilo, protože ve tři ráno nám s kraválem zabušili na dveře znovu a výslech se opakoval. Zmatené a vzbuzení Čechy-Slovačky ovšem přiznaly, že viděly muže barevné pleti jak postřelil dalšího barevné pleti v šusťákovce.

"A vy co?" "Já?Já nic. Já rvala kuře do trouby."

   Asi jim to stačilo. Postřelený přežil a druhý den o tom mluvil celý dům. Prostě ta čtvrť, kterou jsme si vybraly nebyla úplně bezpečná no, Aaron měl pravdu chlapec. Podotýkám, neměly jsme nábytek a bylo zbytečné ho na tak krátkou dobu kupovat, takže náš nábytek sestával z jedné židle a třech nafukovacích postelí položených na zemi.

Jo a co mi přišlo hodně pozoruhodné, v koupelně byly švábi. Nikdy předtím ani potom jsem je neviděla, ale byli fakt docela velcí. Jo a americká angličtina se naprosto nepodobá angličtině, kterou se učíte jak tupci ve škole. Kolikrát na vás někdo mluví a vy máte pocit, že ten jazyk neznáte.  Konec hlášení. Příště na téma jak jsme jely na Octoberbest.