Cesta do Ameriky aneb jak může vypadat zážitek, část 1.

V následujícím článku popíšu zajímavé momenty z USA, kde jsem žila v roce 2009 v rámci studijně pracovního pobytu a myslím, že tyhle zážitky už nikdy nic nepřekoná. Amerika je taková.....americká....pro někoho sen..pro někoho můra

Psal se rok 2009 a já jsem studovala v Praze na vysoké škole. Do té doby jsem cestovala hlavně s našima po dovolených a kromě půlročního pobytu v Německu na střední škole( ale o tom jindy :-) jsem sama nikdy nikde nebyla. Asi jsem byla na to moc posránek.

      Byla jsem čerstvě po rozchodu jednoho "velmi perspektivního" vztahu, firma, ve které jsem pracovala se dostala do insolvence a nemohla vyplácet mzdy, novou práci jsem neměla a chtělo to někde začít. Řekla jsem si, že ještě mám šanci. Bez závazků jen s kocourem a malým jorkšírem, bezdětná, svobodná. Ale samotná jsem si nedokázala představit, že bych někam jela.

     Spolužačka z vysoké dala na Facebook dotaz, zda by někdo nejel na studijně pracovní pobyt se Student Agency na Hawaii. Řekla jsem si Hawaii, to by byla pecka, pláže, surf, sopky, havajský Hula tanec, to byl sen. Začaly jsme tedy sledovat vypsané termíny, protože každá lokace na tento typ pobytu měla vypsaných jen pár desítek míst. Už jsem se ladila na mořskou vlnu, ale asi jsem asi na vlnu naskočila moc brzy. Hawaii byla obsazená hned a další země a zajímavá místa samozřejmě taky. Poslední co zůstalo byla nějaká díra in the middle of nowhere s prací v cestovce.

     Tak jsme se rozhodly a letěly. Neotáčet se zpět, necouvat a nechat vše plout. JÓ, tak to mělo vypadat, ale...byla jsem totálně ve stresu, protože jsem naprosto netušila, co mě čeká. Chvílemi jsem to chtěla vzdát, sedla jsem si na kufr, dala hlavu do dlaní a říkala jsem si, že jsem se musela totálně zbláznit. Sice jsem uměla anglicky, ale pouze z gymplu a poté jsem absolvovala FCI.

   Přes pro prvopočáteční roztěkanost se mi podařilo sbalit kufr a pak jsem jen trnula hrůzou, co přijde. Rozumějte, nebyla to moje první cesta do zahraničí, to určitě ne, byla jsem již tehdy, v roce 2009, docela zcestovalá, ale Amerika ve mě vždy budila rozporuplné pocity. Spousta známých ji opěvovala, spousta lidí negovala, jsem toho názoru, že si každý musí svůj obrázek udělat sám.

   Letěly jsme v Prahy do Atlanty s jedním mezipřistáním už si nepamatuji, kde. Co si pamatuji je, že v Atlantě jsme nestihly přestoupit, protože navazující let byl asi za 40min a kamarádka potřebovala ven chodit kouřit a letadlo nám ulétlo. Kupodivu zkušenost dobrá, protože nám letenky vyměnili bez poplatku, akorát s čekačkou 8hodin. Co dělat osm hodin na letišti. Spát, nakupovat, číst si, spát a zas dokola.

   Doletěly jsme na místo určení orvané jak borůvky a těšily se na odpočinek, který se nekonal. Levná síla z východní Evropy totiž dorazila, takže nás v 6 ráno nabrali a hurá do práce. Už po prvním dni mi bylo jasné, že naše představy o tom, co je cestovka a co není se diametrálně liší. Práce spočívala v přípravě fastfoodových jídel smažených v obrovských friťácích v tracku, což jsou malé karavany, které byly rozesety nejčastěji po různých oslavách, trzích a slavnostech nejčastěji v poli. Když jsem zjistila, co je skutečnou náplní práce a kolik jsme zaplatili za její zprostředkování, chtělo se mi brečet. Po prvním dni večer dorazily dvě Dánky, které už měli se zaměstnavatelem podepsanou smlouvu a tuto stejnou práci dělaly už několik měsíců. Jak nás informovaly, žádná výjimka nebyla ani popáleniny na rukou, práce měla být sice včetně jídla jako benefitu, ale připravovaly se pouze elephant ear, což bylo palačinkové těsto nalité do friťáku ve stylu langoše na sladko zasypané kilem cukru, pak to samé akorát nalívané ve stylu mřížky se skořicí, v palačinkovém těstě namočené kyselé okurky a hozené do friťáku, to mi přišlo jako největší humus a to samé akorát se snickers a tyčinkami mars.

   Při představě, že tohle budu dělat každý den celý den jsem zvažovala, že se vrátím. Naštěstí stejné pocity měla moje spolužačka Míša. Obě jsme se shodly, že ačkoliv nejsme žádné cimprlíny, tak tuhle práci dělat xměsíců de facto o hladu, smrdět skrz naskrz přepáleným olejem a jak jsme posléze zjistili, tak spávat v tracku na palandách s toaletou vedle hlavy v místnosti o velikosti 10m2 klidně několik týdnů, kdy se koná fair nebo výstava hospodářských zvířat a přesto platit poměrně vysoký nájem za dům, ve kterém nebudeme téměř vůbec, tak jsme si to vážně nepředstavovaly. Po necelém týdnu jsme zasedly k notebookům a řešily, co budeme dělat dál. Přidala se k nám i Slovenka Verča, která byla velmi zcestovalá, na rozdíl od nás se ničeho nebála a nič nebol problém.

   Oznámili jsme, že smlouvu nepodepíšeme a najdeme si práci jinde. Ještě ten den nás v deset večer odvezli na autobusovou zastávku, která neměla ani ceduli, byl to jen patník vedle benzínky s tím, ať si počkáme na autobus a že je už nezajímáme. Měly jsme strach, obavy, co budeme dělat, kam pojedeme jsme si věděly, ale co dál. Nejbližší autobus jel v 6 ráno a my byly na benzínce v deset večer. Naštěstí benzínka měla otevřeno nonstop a pracovnice byly velmi vstřícné a nechaly nás doklimbávat na lavičkách jak bezdomovce s krosnami :-D.

   Někdy kolem půlnoci se k nám dobelhala starší paní s bílými vlasy a začala se s námi bavit. Vypadala mile, ale jsme Češi, měly jsme obavu, co nám chce a co bude důvod komunikace. Nabídla nám, že bydlí kousek odtamtud a že nemusíme spát na lavičce a můžeme počkat u ní.Víc vyděšená jsem snad v životě nebyla. Spát úplně u cizí osoby v domě, odkud nevím, zda se dá utéct, kde se můžou skrývat její synové nebo manžel, prostě jsem viděla všechny možné kriminální scénáře, jen ne dobrodiní. Verča je ale střelec, takže na nabídku po chvíli kývla a já se suchem v ústech jsem se s nadšenou Míšou podvolila.

   Když jsme přišly ke Carle domů, chtěla po chvíli od nás domácí adresu, tak jsem si hned pomyslela. Už je to tady. Nastěhuje se k nám do Čech. Nakonec mě Verča přesvědčila a adresu jsem jí dala bez jiného kontaktu a posléze na to zapomněla. Carla si vzala peřinu a deku s tím, že bude spát sama na zemi a my v její posteli, což jsme kategoricky odmítly. Nabídla se tedy aspoň, že vstane ráno s námi a udělá nám snídani, když nás čeká tak dlouhá cesta autobusem. Pořád jsem přemýšlela, zda se mi to zdá nebo je to noční můra, každopádně ačkoliv jsem si předsevzala, že budu hlídkovat a prostě v noci na koberci neusnu, tak jsem upadla do kómatu ani nevím, jak rychle. Kolem páté ranní nás Carla vzbudila s již hotovou překapávanou kávou a čerstvou buchtou, pro kterou skočila na benzínku. Peníze nechtěla, dokonce mi nadala, že by se urazila.  Stačilo jí jedno objetí a byla ráda, že nám mohla pomoct. Stále jsem nechápala. To by se mi v Čechách nestalo, nebo ano? A konec prvního dílu začátku americké story?

   Po návratu do ČR mi na Vánoce přišla obálka s rozklepaným písmem, vůbec jsem netušila, kdo mi píše a ona to Carla poslala krásné vánoční přání se sobem. Dojalo mě to a v tu chvíli jsem se styděla, že jsem ji podezírala. Konec prvního dílu story Amerika. Jo a odjely jsme to Clevelandu, do města, které nebylo daleko a byla a možná i dnes tam je, největší česko-slovenská komunita v USA.