Když je život jako bublina z bublifuku...

taky vám někdy přijde, že ačkoliv se stavíte takřka na hlavu, že něco nejde tak, jak byste si představovali a jinému neumětelovi vše padá do klína? Zkusili jste si vzít někdy bublifuk?

Klasická pondělní deprese...pátek v nedohlednu...celý den jeden hovor za druhým a řešení problémů neznámé...navíc pár hodin vydatného deště, takže člověk ani nemůže pořádně ven..co s tím?

Od té doby, co mám dítě jsem zjistila, že spousta věcí pro děti má docela uklidňující efekt, pokud ovšem nepočítám hračky, které vydávají zvuky, které nám rodičům, drásají nervy po třetím přehrání skladby.

Poslední dobou, když jdeme s dítětem ven, nikdy neopomenu s sebou vzít křídy na kreslení a bublifuk. No a co, že pejsek vypadá jak seždímaný pásovec, že příšerka vypadá jako dobrák od kosti a že parník připomíná ponorku. Nejde vůbec o to, jak to vypadá, ale jaký to má vliv, nejen na dítě, ale i na mě. Úplně vypnu, což je v dnešním světě mobilních telefonů a mobilních dat s nepřetržitým signálem téměř jako výstup na Annapurnu, téměř nemožné.

Ale co mě obzvláště zaujalo je bublifuk. Dítě do něj většinou foukne tak, že máte mokrý celý obličej a vylítne z něj zpravidla mini bublina bez jakékoliv sofistikovanosti. Ale já si s tím hraji. Trénuji dech jako při cvičení jogy, schválně foukám největší bubliny a koukám se, jakou mají modrou a růžovou barvu a jak se krásně mění. Kéž by to bylo tak easy a všechna naše rozhodnutí by se dala udělat stejně snadno jako vyfouknout kvalitní bublinu. Dokonce některá bublinková rozhodnutí jsou tak kvalitní, že skáčou po hladině našeho rybníka, až mě napadá, že to odporuje fyzikálním zákonům. Proč zdánlivě jednoduché věci musíme kolikrát vnímat tak složitě a komplikovat si sami život? Prostě jedna z deseti skáče po hladině...

A když fouknete do jedné už vyfouknuté bubliny, téměř vždy se rozdvojí a jsou z ní minimálně dvě stejně velké. Což je taky jasné, že když někoho popostrčíte správným směrem, může jeho rozhodnutím vzniknout více než jeden dobrý skutek.

A co mě napadlo dneska? Hrdost...jednoduše hrdost, že syn umí vyfouknout bublinu sám, drží si bublifuk, běží podél rybníka a hází na mě kudlibabky. Hrdost, že můžu být u toho, že i když se kolikrát trápím rozhodnutími, které už nejsou jen o mě, ale rozhoduji těžké věci za dva a nevím, zda dobré, tak můžu být hrdá na to, jaké pokroky udělal a já mohla být u toho. 

Stále platí, že pondělky nemám ráda, protože jsou většinou chaotické a někdy jednám víc než impulsivně, když mě někdo vyprudí, jsem hrdá, že znám kolem sebe lidi, dětí, přátele, kteří jsou skvělí, soběstační a když občas foukám bubliny, připomínají mi nás, jak do sebe občas narazíme, spojíme se a pak skáče každý zase dál svou cestou. I konec pondělí může být fajn.